Regiony
Rezervovat
Jazyk
CS

Plavení dřeva a přehrada Muckklause

LESNÍCI, DŘEVORUBCI, PLAVCI A DIVOKÁ VODA

Přehradou Muckklause v oblasti Unkener Heutal protéká radostně klokotající voda. Historicky cenné vodní dílo bylo dříve využíváno k zadržování vody, aby pak bylo možné po proudu plavit dřevo. Muckklause prošla nákladnou rekonstrukcí. Dodnes tak návštěvníkům přibližuje náročnou a nebezpečnou práci někdejších lesníků či dřevorubců, plavících dřevo na divoké vodě. V současnosti se jedná o velice malebné místo, na kterém rádi odpočívají například e-bikeři nebo turisté.

Z MUZEA KALCHOFENGUT AŽ K MUCKKLAUSE ZA HISTORIÍ

Při návštěvě Muzea Kalchofengut v Unkenu jsem si všimla dlouhé dřevěné tyče s kovovým hákem na konci. Zeptala jsem se tedy průvodce Seppa Auera, k čemu se tento nástroj využíval. Začal mi vyprávět příběh o lesnících a plavcích, kteří se zabývali přepravou dřeva v Salcburském Saalachtalu. Na základě nejstarší, dosud platné, evropské státní smlouvy, takzvané Solné úmluvy (Salinenkonvention) z roku 1829, vlastní Bavorsko přibližně 18 000 hektarů lesa na území rakouského státu. Dřevo z lesů se dříve dostávalo do Bavorska po proudu vody z horských potoků a po řece Saalach. Pohyb dřeva usměrňovali plavci vybavení dřevěnými tyčemi, zakončenými kovovými háky a bodci.

Je teprve ráno, překrásný letní den. Rozhoduji se tedy naprosto spontánně, vydat se po stopách unkenských dřevorubců k přehradě Muckklause. Snad tady zjistím o plavení dřeva ještě více. Projíždím na horském kole idylickou krajinou až do Heutalu. Při pohledu na okolní lesy si vzpomenu na slova Seppa Auera: „Lesy okolo Unkenu poskytovaly po staletí dřevo využívané pro dobývání soli a k provozu solivaru v Bad Reichenhallu.  Dřevorubci, lesníci a čeledíni, ti všichni se v zimě zapojovali do kácení velkých ploch lesa, které patřily Bavorsku. Jejich pracovním náčiním byly oboustranné háky, kterými poráželi strom za stromem. Na saních s těžkým nákladem v podobě kmenů se projíždělo hlubokými lesy až k přehradě Muckklause.“ Někdejší mýtiny už jsou dnes znovu zarostlé stromy a já si vychutnávám jejich stíny podél cesty. Přemýšlím, jaké by to asi bylo, půjčit si příště na výlet elektro kolo.

© Dorfarchiv Unken – Dřevo se v zimě přepravovalo k přehradě na dřevěných saních

Jedu hlubokými hvozdy přes horské sedlo a pak mírně do kopce až ke Kreuzbrücke. Tady odbočuji. K horským pastvinám Winklmoosalm vede krásná lesní cesta. Zhruba 100 metrů za křižovatkou Tanzanger zaparkuji kolo a pěšky se vydávám až dolů k přehradě Muckklause. Užívám si klid, který je tady mezi stromy přerušován jen monotónním bubláním potoka. Přehrada zrenovovaná v roce 1975 je impozantním stavebním dílem z kamene a dřeva. Opět myslím na slova Seppa Auera: „Kamenné zábrany umožňovaly zastavit přítok vody. Bylo tomu tak i v případě Muckklause u vyústění potoka Mösererbach do Unkenu. Tato stavba byla písemně doložena již v roce 1626. Kmeny pokácených stromů se vozily na saních nebo putovaly takzvanými smyky (dřevěná koryta) až k přehradě, kde se pak dřevo řezalo a zkracovalo. Polena byla velká zhruba tři stopy – tedy přibližně 90 cm. Vpředu i vzadu byla seříznuta do špičky. Proč, to vysvětluje Sepp Auer následovně: „Díky špičatým koncům byl pohyb dřeva ve vodě snazší. Bylo tak možné vyhnout se obávaným problémům spojeným s jejich případným zaklíněním do sebe.“

STRACH Z „LIŠKY“

Seříznuté kusy dřeva se házely před přehradou do koryta řeky. Když bylo vše zpracováno, začalo se hned zjara při prvním tání sněhu s nebezpečným plavením dřeva po proudu. K tomuto účelu bylo za průtokovou branou přehrady zadržováno okolo 14000 kubíků vody. „Přehrada pak byla protržena,“ říká Sepp Auer a vysvětluje dále při našem rozhovoru v muzeu Kalchofengut: „Brána a dřevěné podpěry přehrady byly vyraženy, což bylo způsobeno enormní silou nahromaděné vody. Ta si prorazila svou cestu a vzala s sebou i dřevo. Také na okolních přítocích podél hlavního toku bývaly otevřeny vedlejší přehrady, aby podpořily proud vody.

Lidé se museli starat o to, aby se žádné kmeny nehromadily a neblokovaly plavební cestu. Vzpříčené dřevo ve vodě se označovalo jako „Fuchs“ (liška). Nejeden muž tehdy zaplatil svým životem za jeho riskantní oddělování od sebe. Někdy se jim také do sebe zaklínily pracovní nástroje.“ Proti „lišce“ se tedy bojovalo silnýma rukama a dlouhými dřevěnými tyčemi s hrotem nebo hákem. Lesníci a dřevorubci museli přecházet přes divokou řeku jen po úzkých lávkách a mostcích. Ty jsou dnes stále ještě k vidění například v soutěsce Seisenbergklamm. Stačil jeden chybný krok, malé uklouznutí a ocitli se hned v hučící ledové vodě. Aby mohli posouvat dřevo správným směrem, pohybovali se také až po pás v řece. Vysoká rizika a nebezpečnost této práce byla ostatně také důvodem, proč tuto funkci mohli zastávat pouze svobodní muži. To, že při plavení dřeva často docházelo ke smrtelným úrazům, dodnes dokládá v Unkenu mnoho pomníčků. V poutním kostele Maria Kirchental se také nachází mnoho votivních obrazů (díkůvzdání za milost a vyslyšení proseb), které ukazují jako zázrakem přežité nehody.

© Dorfarchiv Unken – Odvážní muži, kteří plavili dřevo s dlouhými tyčemi

DŘEVO JAKO ČÁST VÝDĚLKU

Když byl překonán úzký tok Klausbachu, pokračovaly klády na své cestě do Saalachu. Klidná voda a silný proud unášely dřevo dále do Reichenhallu, kde se muselo spočítat. „Vždy docházelo k nějakým ztrátám. Ne vždy dorazilo všechno dřevo, které se v Unkenu vhodilo do vody, až do Reichenhallu. Část se zaklínila na březích, nebo ho vytáhli takzvaní lovci dřeva. Jednalo se o obyvatele usedlostí okolo Saalachu, kteří měli právo na určité množství dřeva pro vlastní potřebu. Vytahovali ho z řeky rovněž dřevěnými tyčemi.“ Solivar tyto úbytky respektoval. „Lovci“ totiž také zabraňovali hromadění dřeva ve vodě a jeho zakliňování. Jiná dopravní cesta pro dřevo, než po Saalachu, v té době ani neexistovala. Kmeny byly přes Muckklause plaveny až do roku 1911. Konec plavení dřeva pak znamenala změna vytápění v solivarech uhlím.

© Robert_Maybach – Citlivě zrestaurovaná přehrada Muckklause láká návštěvníky.

Bublání potoka uprostřed hustých zelených lesů mne přeneslo zpět do minulosti. Naposledy jsem se ohlédla za historickou stavbou Muckklause a vydala se zpátky na místo, kde jsem nechala kolo. Celou cestu k muzeu Kalchofengut mne provázely myšlenky na nebezpečné a dobrodružné plavení dřeva v Unkenu, v divoké vodě Salcburského Saalachtalu

Turistický region Rakousko dejte nám zpětnou vazbu a vyhrajte!
Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.    Číst více